narodil se roku 1917 v obci Nosislav, zemřel 14. března 1968 v Praze na Strahově
Častolovický hřbitov je místem posledního odpočinku generálplukovníka Vladimíra Janka.
Vladimír Janko pochází z chudé moravské rodiny. Jeho otec byl zámečníkem, který se i s rodinou přestěhoval za prací do Brna. Malý Vladimír navštěvuje Základní školu v Brně - Židenicích, s vyznamenáním maturuje na české reálce v brněnské Křenové ulici. Po absolvování reálného gymnázia 4.10.1936 nastupuje k výkonu prezenční služby ke 43. pěšímu pluku v Brně, odkud je vyslán do školy pro důstojníky v záloze, a poté se stává posluchačem Vojenské akademie v Hranicích. Z vojenské akademie odchází 14.8.1938 s hodností poručíka pěchoty a je přidělen k pěšímu pluku 47 v Mladé Boleslavi. V září roku 1938 velí pohotovostnímu oddílu v bojích proti dobrovolnickým jednotkám Freikorps ve Šluknovském výběžku. Po nacistické okupaci je dne 15.6.1939 propuštěn z armády. Napojuje se na vznikající odbojovou síť Obrana národa. Již v srpnu 1939 přechází česko - polskou hranici a 26. srpna se prezentuje v československém Legionu v Bronowicích. 18. září, den poté, co na polské území vtrhla sovětská vojska se dostává do internace. Od 7.2.1942, již v hodnosti nadporučíka, působí jako velitel výcvikové 3. pěší roty u československé jednotky v Buzuluku. V březnu 1943 brání s rotou přechody přes řeku Mža u Sokolova a v noci z 9. na 10. března řídí útok na Sokolovo. Za prokázanou odvahu a statečnost je vyznamenán čs. Válečným křížem 1939 a sovětskou medailí Za odvahu. V březnu 1943 je vyslán do tankového učiliště v Tambově. Z instruktora se stává postupně velitelem tankové roty, náčelníkem štábu, velitelem tankového praporu, velitelem tankového pluku a na konec i velitelem tankové brigády. Účastní se bojů o Kyjev a dalších bojů na Ukrajině. Stoupá i hodnostně. 15.2.1944 se stává kapitánem, 29.7.1944 štábním kapitánem, 1.10.1944 majorem, 17.4.1945 podplukovníkem, 1.4.1946 plukovníkem. V srpnu 1944 stojí v čele 1. československé tankové brigády v SSSR, s níž se zúčastní bojů na Dukle a Ostravské operace.
Po osvobození se stává náčelníkem tankového praporu v Moravské Třebové a od listopadu 1945 je náčelníkem štábu velitelství tankového vojska ministerstva národní obrany. Počátkem roku 1946 je vyslán ke studiu na Vojenské akademii Klimenta Vorošilova v SSSR. V průběhu bojů i po válce získává řadu ocenění: Řád Bílého lva, sedm čs. válečných křížů, dvě medaile za chrabrost před nepřítelem, Řád Rudého praporu, Řád Rudé hvězdy, Řád Suvorova 2. stupně, Bachmačskou medaili, Dukelskou medaili, Sokolovskou medaili. Jedná se o ocenění sovětská, československá, jugoslávská a dokonce i egytská.
Společně s generálem Ludvíkem Svobodou a generálem Buršíkem patří mezi význačné válečné velitele, kteří obdrželi trojici vyznamenání (Řád Lenina, Řád Suvorova a Řád Bílého lva) za přímou účast v bojích. Generál Buršík na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy Řád Lenina vrátil v roce 1968.
Po návratu domů Vladimír Janko krátce působí jako profesor taktiky a náčelník katedry na Vysoké vojenské škole v Praze. Je přímým účastníkem bojů o moc vedených Bedřichem Reicinem. Od jara 1948 se stává náčelníkem tankového vojska MNO, od července 1950 velitelem tankového sboru v Olomouci. K 1. říjnu 1950 je Vladimír Janko povýšen do hodnosti brigádního generála. V té době zastává funkci ministra národní obrany zeť Klementa Gottwalda dr. Alexej Čepička. V armádě probíhají čistky a „nespolehliví“ důstojníci jsou nahrazováni dělnickými kádry. Brigádní generál Janko čistky v armádě ustojí a roku 1950 vstupuje do KSČ. Některé informační prameny pracují s názorem, že si Vladimír Janko Ministra národní obrany získává na svoji stranu údajně vyzrazením osobních a politických názorů náčelníka štábu Richarda Tesaříka. Ke vztahům mezi Alexejem Čepičkou a Vladimírem Jankem uvádí Ing. Vladimír Janko ml. (syn), že právě ministr Čepička povolal otce hned po svém nástupu do funkce z Olomouce do Prahy, a to pro jeho znalosti a vědomosti v oblasti taktiky, strategie, získané při budování tankového vojska a studiem Vorošilovy akademie. Do Olomouce byl totiž Vladimír Janko původně odvelen "z trestu", protože se na nátlak ministra vnitra a složek SNB odmítl rozvést s manželkou, která byla tzv. "Buržoazního původu“. (pozn. Manželčin otec (živnostník) si v 50. letech odpykával roční exemplární trest v Plzni na Borech). Názory generála Tesaříka byly v té době všeobecně známy a bez větších problémů sloužil v armádě dál do 60. let. Jeho kázeňské prohřešky prý vyplývaly z přílišného velikášství, titulu Hrdina Sovětského svazu a nedisciplinovanosti. Jako Hrdina Sovětského svazu byl doslova držen ve funkcích stalinským vedením armádních špiček.
K 20. říjnu 1950 je Vladimír Janko pověřen velením tankového vojska MNO a 12.2.1952 je do této funkce ustanoven definitivně. V létě 1953 je již generálporučíkem. Ve volbách roku 1954 je zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním obvodu Opava II.-jih. V parlamentu setrvává až do konce funkčního období (1960).Od 11.10.1956 se stává Vladimír Janko zástupcem náčelníka generálního štábu pro tankové a mechanizační vojsko, od 28.7.1958 působí jako náměstek ministra národní obrany. V říjnu 1961 mu je udělena hodnost generálplukovníka. Od 26.10.1966 Vladimír Janko zastává funkci náčelníka hlavní správy pozemního vojska a zástupce ministra. V roce 1967 je jmenován do funkce velitele československého frontu. V Moskvě nastupuje nová garnitura velení armády v čele s maršálem Grečkem. Ten při jednom osobním setkání Vladimíru Jankovi v srpnu 1967 doslovně říká: "Eto uže ně vaše dělo, dalše tolko bez vas!" Operace vstupu vojsk Varšavské smlouvy je připravena již v polovině roku 1967. Vladimír Janko s ní zásadně nesouhlasí a na zasedání Varšavské smlouvy v Moskvě se vyjadřuje v tom smyslu, že jsme schopni své záležitosti řešit bez vměšování druhých.
V Československé republice nastává napjatá vnitropolitická situace. Na nátlak sovětského vedení jsou vysocí důstojníci armády donuceni některé řády odevzdat kvůli politické roztržce SSSR a maršála Tita. V ČR je vážně ohroženo zejména postavení I. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Na Ministerstvu národní obrany se otevřeně mluví o jeho možné vojenské podpoře. Do tajných plánů jsou zasvěceni generál Šejna, tajemník Hlavního výboru KSČ na MNO, vedoucí 8. státně administrativního oddělení ÚV KSČ M. Mamula a generál Rytíř. Probíhá řada složitých jednání s generály Rytířem, Širůčkem a dalšími. Situace se však vyvíjí zcela opačným směrem. I. tajemníkem ÚV KSČ se stává Alexander Dubček. Koncem ledna je zatčen Šejnův tajemník pplk. Moravec a na povrch se dostávají informace o připravovaném puči. V klíčových okamžicích "obrodného procesu" je Vladimír Janko na dobu 6 týdnů, tedy od ledna do 10. března 1968, "odeslán" generálem Lomským na "léčení" do lázní Teplice. V tuto dobu se tajně formuje nové velení armády napojené na Moskvu a probíhá řada vojenských cvičení. Generál Šejna prchá 25.2.1968 do zahraničí a odpovědnost za nezdařený puč je připisována generálplukovníkovi Vladimíru Jankovi. Část důstojnického sboru prosazuje vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území, druzí intervenci tvrdošíjně odmítají.
To už se blíží konec života Vladímíra Janka. Ještě 14.3. ráno se ho pokouší proruští stoupenci naposledy přesvědčit. Marně. Během návštěvy skupiny 3 styčných sovětských důstojníků je na 11:30 hodinu domluvena schůzka na Strahově. Před odjezdem na Strahov se Vladimír Janko zastavuje doma, kde si z trezoru bere aktovku s dokumenty, které, jak sdělil rodině, mají očistit jeho jméno od podezření z účasti na připravovaném puči, a naopak odhalit pravou úlohu ostatních aktérů. Současně si bere svoji osobní zbraň, aby se mohl případně bránit a materiály předat na ÚV KSČ. Aktovka obsahuje podrobnosti o chystané invazi vojsk Varšavské smlouvy, o které jako velitel ČS. frontu pochopitelně věděl dopředu, a s nimiž ale zásadně nesouhlasí.
Při cestě služebním vozem Tatra 603 dne 14. března 1968 v Praze na Strahově generálplukovník Janko umírá na následky průstřelu hlavy z osobní zbraně ráže 9 mm.
Historie doposud bohužel nepřinesla jednoznačné důkazy o tom, zda se jednalo o sebevraždu, nebo vraždu s politickým podtextem. Zmiňovaná aktovka s usvědčujícími dokumenty nebyla nalezena dodnes.
Ani cesta na místo posledního odpočinku nebyla pro generálplukovníka jednoduchá. Půl roku před uložením urny do rodinného hrobu, jednal ÚV KSČ, zda mají být ostatky Vladimíra Janka uloženy na Vítkově v síni hrdinů, na Dukle, či na jiném státním významném místě. Po nástupu Gustava Husáka byla tato problematika "dána k ledu" s vyjádřením, že o generálu Jankovi nesmí být již "slyšet". Uvidíme, co nám v budoucnu prozradí zatajované archiválie. Materiály z tohoto období se utajují a archivují až 50 let.
K osobě svého tatínka Ing. Vladimír Janko dodává: „Dnes mohou být zásluhy a činy generálplukovníka Vladimíra Janka zpochybňovány jako "socialistické", ale otec žil v době, kterou si sám nevybral, nýbrž ji žil, jak nejlépe uměl - službou armádě a lidem této země. Tomu zasvětil celý svůj život."
Poznámka: Původně zveřejněný text byl doplněn na základě korespondence se synem Vladimíra Janka Ing. Vladimírem Jankem, za což mu upřímně děkuji.
