PIVOVARNICTVÍ

Historií pivovarů v okrese Rychnov nad Kněžnou se zabývá Zbyněk Likovský a pojednání o častolovickém pivovaru vychází z jeho článku Pivovary okresu Rychnov nad Kněžnou publikovaném ve vlastivědném sborníku Orlické hory a Podorlicko, sv.12, rok vydání 2003.
Pivovarnictví patří již od dávných dob k nejčastěji diskutovaným privilegiím, neboť z této živnosti plynul velký zisk královské komoře, obcím i některým měšťanům. Vaření piva bylo považováno za nejdůležitější a nejpoplatnější městskou živnost. Výnosnost pivovarnictví i mnoha dalších živností závisela na "mílovém právu", to znamená, že na míli od městečka nemohl nikdo další provozovat stejnou živnost, ani založit pivovar. Mílové právo bylo přísně dodržováno a případné prohřešky se trestaly vysokými pokutami.
Výsady a várečné právo měla z počátku pouze královská města, později obdržela od krále povolení šlechta i církev, což umožnilo, aby v mnoha obcích a městech byly založeny pivovary. Vaření piva má v Častolovicích dlouhou tradici. Bývalý ředitel školy a autor knihy o Častolovicích Josef Gotthard Lašek se domnívá, že byl pivovar založen v 16. století. Nejnovější poznatky a historická literatura stanovují jeho vznik již do roku 1410, tedy do doby, kdy městečko držel Půta z Častolovic.1) Výstavba pivovaru pravděpodobně započala ještě za Půty nejstaršího z Častolovic (†1397). V jeho držení se postupně vystřídali Jan Puška z Kunštátu (?-1413-1415), Půta z Častolovic ml. (1420-1435), Anna z Častolovic (1435), Hynek Krušina z Lichtemburka (1435-?), Vilém Krušina z Lichtemburka (?-1454), Jiří z Poděbrad (1454-1471), Jindřich Minsterberský st. (1471-1495), Vilém z Pernštejna (1495-1521), Jan z Pernštejna (1521-1548), Jaroslav z Pernštejna (1548-1556), Arnošt falckrabě rýnský (1556-1559), Jindřich z Regeru (1559-1570), Albrecht Bryknar z Brukštejna (1570-1575), Královská komora (1575-1577), Jan z Oppersdorfu (1577-1584), Vilém z Oppersdorfu (1577-?), Jiří z Oppersdorfu (1577), Bedřich z Oppersdorfu (1577-1615), Otto z Oppersdorfu (1615-1647), František Karel Libštejnský z Kolowrat (1647-1658), Jan Václav z Oppersdorfu (1658-1676), synové Jan Václav z Oppersdorfu (1676-1684), Jan Rudolf z Oppersdorfu (?-1684), Tomáš Černín hrabě z Chudenic (1684-1694), Oldřich Adolf Vratislav hrabě ze Šternberka (1694-1703), František Damián hrabě ze Šternberka (1703-1723), František Filip hrabě ze Šternberka (1723-1787), František Filip Kristián hrabě ze Šternberka (1787-1811), František Josef hrabě ze Šternberka (1811-1830), Jaroslav hrabě ze Šternberka st.( 1830 -1874), Leopold Moric hrabě Šternberk (1874-1899), Leopold Albrecht hrabě Šternberk (1899-1937), Leopold hrabě Šternberk (1937-1949).
Pivo se nejprve prodávalo výhradně v Panském domě. Až v pozdějších dobách se mohlo prodávat i v ostatních hostincích v Častolovicích. Šenky v 17. století měli Jan Pekař a Václav Zídka.
Vrátíme-li se zpátky do minulosti, zjistíme, že zakládání nových pivovarů mimo královská a poddanská města bylo příčinou mnoha sporů. Když v bitvě u Lipan (1434) zvítězila šlechta a rytíři nad táborským lidem, začali utiskovat ještě více své poddané a nevyhnuli se ani svobodným městům. Pomohla jim v tom také vláda krále Vladislava II., který roku 1502 zakázal měšťanům stavět pivovary na cizích statcích. Mezi městy a šlechtou nastaly boje, které trvaly od roku 1484 až do roku 1517. Kromě práva sněmovního hlasu pro měšťanský stav šlo v bojích i o právo vaření piva. Panující napětí zmírnila mezi městy a šlechtou až tzv. Svatováclavská smlouva, uzavřená roku 1517. Samotný spor byl ukončen o šest let později. Královská města přišla o výhradní právo na vaření piva, což v konečném důsledku znamenalo velký pokrok v hospodářství. Šlechta, která zakládala ve svých městech pivovary, pak přenechávala za určité poplatky vaření piva obcím. Tím se i v poddaných městech zámožnost měšťanů a obecní zisky zvyšovaly. Jestliže šlechta nevlastnila ve svobodných městech domy, nemohla zde vařit pivo, pokud nezískala městská práva a břemena.
Ve městech býval určitý počet nákladníků, vlastníků pivovaru, anebo těch, kteří si zakoupili pouze právo na vaření piva. Právo vařit pivo zůstávalo na domech, které se díky tomu až čtyřikrát více zhodnocovaly než obyčejné městské domy. Pivovary byly prodávány tak, že kopa užitku z nich se hodnotila po 15 kopách grošů. (např. na Zvíkovsku se r. 1574 prodávalo týdně 12 sudů piva a užitek z každého sudu činil 10 grošů, tedy týdně 2 kopy. Při 52 várkách činil užitek 104 kopy a jelikož užitková kopa se hodnotila 15 kopami grošů, činila cena pivovaru 1560 kop grošů).
Nákladníci vařívali pivo po střídě, tj. že každou várku vařil jeden ze spoluvlastníků podle určitého pořadí a také podle jisté míry, která nesměla být překročena. Poddaná města, tedy várečníci, platila poplatky vrchnostem podle ujednání nebo se zřetelem ke svým výsadám, a to z každé várky. Posudné (pobečné) se platilo králům podle sněmovního nálezu jako pomoc, za kterou králové děkovali zvláštními reverzy. Z příjmu z piva byly uhrazeny nemnohé válečné i jiné potřeby.
Za císaře Leopolda roku 1658 byli stavové žádáni nejen o peníze, ale i o souhlas, aby pro všechny časy mohl vybírati "pivní tác" neboli pobečné. Za Marie Terezie bylo městům ponecháno povolení, aby mohla vybírat tác z piva a vína.
V 16. století bylo pivo opravdovým tekutým chlebem. Pilo se k snídani, obědu i večeři, sloužilo dokonce jako lék. Tam, kde se pekl laciný chléb a vařilo pivo, si nejchudší vrstvy žily v relativním blahobytu. Mezi lety 1577 - 1647, kdy pivovar v Častolovicích vlastnili Oppersdorfové, je pivovar popisován jako objekt s měděnou pánví, káděmi, hvozdem2), humnem3), sladovnou4), spilkou5), sklepy a obydlím pro sládka. Bečvárna, kde se vyráběly a smolily sudy, stála odděleně v zadní horní části pivovaru, neboť ve své době bývala častým zdrojem požárů. Pivovar potřeboval také led, který byl dovážen ze dvora Polná - rybníku Bravník. Roku 1836 Sommer ve své Topografii království registruje v díle IV. rozsah tehdejšího častolovického pivovaru na 20 sudů (tj. asi 45 hl), v roce 1873 je to 48 hl. Ještě v r. 1889 se v obci platila pivní dávka - za každé pivo v obci spotřebované 1 K.
Z technologického hlediska byla výroba piva poměrně jednoduchá. Svatovítský spis z let 1380-1400 uvádí, že se pivo vařilo ze sladového ječmene nebo pšenice. Vše probíhalo v kuchyni ve varných hrncích. Obilí kvasilo v hrncích a ty byly uloženy v pivních komorách. Sladová drť byla polévána horkou vodou a promíchána. Pak byl rmut6) povařen v kotli a přes síto (kadečku s dírkovaným dnem vyloženým slámou) se přecedil. Čistá sladina byla opět povařena s chmelem a nalita na troky (necky). Po vychladnutí se přidávaly kvasnice a mladé pivo bylo naplněno do beček a ponecháno zde do doby až se kvasnice tzv.vypotily, tedy pivo vykvasilo. Slad mleli sladovníci, nebo šrotéři v mlýnech.
Ve 14. až 16. století se připravovala piva pšeničná, nazývaná „bílá“, a piva ječná, nazývaná „stará“, případně "červená" nebo "černá". V šencích bylo možné zakoupit i zkvašený dodatečný výluh sladového mláta tzv."patoky", který byl o polovinu lacinější, než pivo přední. Piva se vyznačovala malou trvanlivostí, často se do nich přidával jalovec nebo jiné podobné přísady.
Sladovnictví a pivovarnictví byly ze začátku samostatnými živnostmi a docházelo mezi nimi často k velkým sporům. S řešením přišel Václav IV., který rozhodl, že vaření piva není řemeslo, ale obchod, kterého se „každý měšťan smí svobodně dotýkati". Měšťané, kteří byli současně pivovarskými mistry a sládky (sladovníky), se ještě před dobou husitskou snažili, aby mohli jak vařit, tak i obchodovat s pivem. Měšťané, kteří neuměli vařit pivo si najímali sladovníky (brasearii) nebo pivovarníky (braxatores), kteří jim za úplatu připravili slad, případně i pivo. Sladovníci a pivovarníci si vytvořili cechy se svými řády. Vnějšími znaky cechu byly "pertykle" (suknice), korouhev, pečeť, případně znak.
Za vlády Karla VI. roku 1731 byl vydán řemeslnický a živnostenský patent, kterým byly stanoveny povinnosti učňů, tovaryšů a mistrů. Podle tohoto patentu měl každý cech předložit královskému tribunálu svůj vypracovaný řád k přezkoumání a potvrzení. Přesná pravidla byla vydána nařízením roku 1739 a byla platná pro všechny země koruny České. Pro učně byla stanovena šestinedělní doba zacvičení, po které mohl být učeň teprve přijat do učení a zapsán do cechu. Doba učení byla podle druhu řemesla dvou až čtyřletá. Plat sládků byl v 16. a 17. století malý. Více sládek dostával od právovárečníků za jednotlivé úkony při "sousedských várkách". K tomu měl ještě pro sebe a čeledíny stravu.
Ze zdejších sládků se nám zachovaly záznamy o práci Jana Čáslavského (1651), mládka Martina Plešků (1651), Františka Wotke (?-1873-1878), Karla Dvořáka (1878-1884), Jana Hošťálka (1884-1888), ? Karla Nováka (1885-1886), Gustava Lercha (1888-1896), Josefa Turka (1896-1913), Václava Dudka (1913-1917), Adolfa Potůčka (1917-1926), Miroslava Lorencza (1926-1928), Františka Hauzera (1928-1935), Antonína Beneše (1935-1936), Jana Kirchbergera (1936-1939), Karla Janko (1940-1943), Josefa Helmicha podsládka (1944-1945), Karla Janko (1945-1947), Jana Bače (1947-1949). V letech 1918 -1936 byl vrchním sládkem Václav Dudek, který v letech 1935 až 1936 vykonával také funkci ředitele pivovaru. Z nájemců známe Gustava Lercha (1888-1896), Josefa Turka (1896-1902), Václava Wegnera (1902-1906-?), Josefa Varmužu (1918-1930-?).7)
V 17. století byl v Praze vydán spis Alexandra Sinceruse: "Der wohlerfahrene Braumeister" a roku 1679 napsal Christian Fischer knihu o hospodářství, kterou do češtiny přeložil roku 1706 J. Barner. Výroba piva byla v té době spojena s pověrčivostí, mezi pivovarníky se objevovaly různé zázračné recepty, a proto bylo třeba výrobu piva a sladu sjednotit. Nelehkého úkolu se ujal František Ondřej Poupě (*1753 - †1805), který napsal a roku 1794 vydal knihu "Die Kunst des Bierbrauens". Roku 1801 vyšla kniha i v češtině pod názvem Počátkové základného naučení o vaření piva. Podle návrhu Františka Ondřeje Poupě se začaly stavět i zařizovat sladovny, pivovary a pozvolna se zaváděla výroba piva na "spodní kvašení". První český pivovar, který tento způsob zavedl do praxe, byl pivovar v Jirkově. Častolovický pivovar se modernizace dočkal roku 1905, kdy přešel na parní pohon a v roce 1923 byla varna rekonstruována na 60 hektolitrů.
Velmi slibně se rozvíjející české pivovarnictví přibrzdila první světová válka. Pro nedostatek surovin některé pivovary přerušily výrobu. Častolovický pivovar vyráběl zlatavý mok i nadále. Po ukončení války byla vyráběna hlavně slabší piva. Někdy kolem roku 1925 již trh nabízel piva normální stupňovitosti.
Silný konkurenční boj způsobil, že řada menších pivovarů zanikla. Velké pivovary byly moderně zařizovány a využívaly nejmodernější vymožeností techniky. Také vývoz sladu se zvýšil a dosáhl vrcholu v letech 1929-30. Ani pivovaru se nevyhýbaly nepříjemnosti. Dne 7. srpna roku 1935 postihl šternberský pivovar požár, při kterém vyhořely kanceláře a garáže.
Za druhé světové války došlo k výraznějším omezením, od roku 1942 do roku 1945 častolovický pivovar spravovala nucená správa Protektorátu Čechy, Morava a Slezsko. Po druhé světové válce byla opět pro nedostatek surovin vyráběna velmi slabá piva. Teprve roku 1948 bylo přistoupeno k výrobě 7° piva. Z produkce zdejšího pivovaru jsou známa piva Ležák světlý 12o, Ležák tmavý 12o, Světlý kastelán 14o, později pivo 10% výčepné.
Od roku 1948 do roku 1949 pivovar spravovala Československá republika - národní správa a následně zanikl. Poslední pivo bylo v častolovickém pivovaru stočeno v roce 1949.
Od roku 1952 do roku 1955 byla používána část bývalého pivovaru pro zimní sklady Výkupního závodu Kostelec nad Orlicí. Budova sloužila jako skladiště na obilí a brambory. Po vytvořeni národního podniku Zelenina roku 1955 bylo rozhodnuto objekt přebudovat. Následně v letech 1956 - 57 vznikly v areálu pivovaru manipulační sklady, jeden z bývalé stáčírny piva a skladu vedle stáčírny, druhý ze sousední lednice. Dále byl probourán průchod z lednice do zadního podélného tunelu, z bývalé umývárny vybudováno sociální zařízení a kancelář pro skladníka. V místech, kde se dříve nacházela ledárna a tzv. štoky, provedli pracovníci stavební firmy likvidaci veškerého zařízení až k varně a část budovy přestavěli na šatny a kanceláře. V roce 1958 se varna dočkala přestavby na garáže. Následně byl zbourán pivovarský komín, jehož odstraněním vznikl prostor pro další garáže. Roku 1962 byla postavena nad bývalou varnou telefonní ústředna, kanceláře a zasedací místnost. Do prostoru zahrady za pivovarem se přemístil sklad obalů. Velká přestavba pivovaru skončila až roku 1963 položením betonových panelů ve dvoře a roku 1965 rozšířením vjezdu do dvora, vybouráním hlavní brány a snížením vjezdu do objektu. Ke zrušení Zeleniny došlo 30.4.1965, přičemž zde zůstala ponechána zásobovací základna se sklady. Dne 1.března 1968 byl v pivovaru zřízen pobočný závod semenářský Zeleniny Hradec Králové - Jiřina, který byl v roce 1971 přemístěn do Týniště nad Orlicí. V pozdějších dobách se nezapomínalo ani na okolí pivovaru. Roku 1995 se opravy dočkaly pivovarské schody.
V 90. letech 20. století byl v pivovaru krátce provozován velkoobchod nealkoholických i alkoholických nápojů pana Pinkase, nyní je budova majetkem paní Franzisky Diany Sternbergové, které byla navrácena v restituci.

Přehled výroby v jednotlivých letech:
1873: 9 360 hl
1874: 8 422 hl
1880: 6 528 hl
1885: 4 032 hl
1893/94: 6 240 hl
1896/97: 6 240 hl
1897: 7 344 hl
1897/98: 7 600 hl
1899: 7 326 hl
1901/02: 9 466 hl
1902/03: 10 025 hl
1903/04: 10 420 hl
1904/05: 10 288 hl
1905/06: 10 659 hl
1906/07: 11 438 hl
1907/08: 12 395 hl
1908/09: 12 115 hl
1909/10: 12 872 hl
1910/11: 13 000 hl
1911/12: 13 503 hl
1912/13: 11 020 hl
1913/14: 10 088 hl
1914/15: 5 402 hl
1915/16: 4 851 hl
1916/17: 5 000 hl
1917/18: 1 560 hl
1918/19: 2 180 hl
1919/20: 3 600 hl
1920/21: 5 000 hl
1921/22: 4 060 hl
1922/23: 4 000 hl
1923/24: 6 000 hl
1926/27: 6 600 hl
1927/28: 7 500 hl
1928/29: 7 800 hl
1929/30: 8 032 hl
1930/31: 7 050 hl
1931/32: 6 100 hl
1932/33: 5 100 hl
1933: 4 217 hl
1934: 3 751 hl
1935: 3 390 hl
1937: 3 112 hl
1938: 3 300 hl
1939: 3 657 hl
1940: 3 659 hl
1941: 3 303 hl
1942: 5 019 hl
1943: 6 466 hl
1944: 6 650 hl
1945: 6 285 hl
1946: 4 869 hl
1947: 4 877 hl
1948: 4 133 hl
1949: 326 hl