Kramářská píseň: Ty jsi bible na kopečku PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 6
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Jiří Václavík   
Středa, 18 Leden 2012 00:00
Velikost písma:

Špalíček kramářských tisků - sběr J. Š. KubínKramářské písně sice nepatří mezi nejvznešenější a nejhodnotnější hudební žánry, někteří historikové je dokonce považují za nutné zlo, ale nelze jim upřít, že v době svého vzniku představovaly účinný prostředek, jak sdělil většímu množství posluchačů určité sdělení, zprávu a hlavně poučení. Nejstarší kramářské písně byly výhradně duchovní, v pozdějších letech se začaly objevovat i světská témata. Písně zpívali různí potulní muzikanti a zpěváci při poutích či výročních trzích (jarmarcích) a ve své podstatě se žánrově jednalo o raný bulvár. Její konec způsobil až nástup denního tisku a časopisů. Masovému šíření tisku nemohla individuálně prezentovaná kramářská píseň konkurovat.


Nejdůležitější složkou díla byl text, a to zejména kvůli tomu, aby mohl být, vytištěný, prodán k domácímu používání. Melodie většinou nebyla součástí tisku. Rytím not by totiž náklady na vytištění stouply natolik, že by se tisk pro ty méně majetné, kteří vždy tvořili a stále tvoří největší část obyvatelstva, stal neprodejným. Podobně jako větší část kancionálů 16. století odkazují kramářské písně na nápěvy, ve své době nejvíce známé, rozšířené. Nezřídka byly používány nápěvy písní kostelních, stejně jako naopak.
Takto popsal kramářské tisky sběratel moravských lidových písní František Bartoš v roce 1871:
"Výrobky, které nejnovější poesie kramárská mezi lidem šíří, nejsou jen naprosto bezcenné, hrozíce mu duchovní porobou a mravní nákazou. Jsouť to na mnoze necudné plody sprosté luzy, určené taktéž 'k obveselení mysle mládencům a pannám', a pitomé výmysly o kdo ví jakých divech a zázracích."
Z dnešního hlediska jsou kramářské tisky zajímavým literárním dokladem doby svého vzniku, které nám dávají nahlédnout do myšlenkového světa svých autorů, čtenářů a posluchačů, do každodenního života širokých vrstev obyvatelstva a jejich náhledu na dobové události, které jinak můžeme nahlížet většinou pouze zprostředkovaně očima příslušníků vzdělanějších vrstev, kteří spíše mohli zanechat nějaké svědectví. V dobách neklidu obyvatelstva se proto přímo nabízely k propagaci nekonformních názorů, jak tomu bylo v revolučním roce 1848.

My Vám dnes nabízíme jeden prakticky zapomenutý truchlivý příběh dvou mladých lidí, který se odehrál na Častolovickém panství v roce 1834. Píseň popisuje milostný příběh sedláckého synka Jana Forejtka a Františky Lipanské, jejich vztahu nepřeje Janův otec, což vyústí ve vraždu a sebevraždu. Je zaznamenána ve Špalíčku kramářských tisků J. Š. Kubína.

 

Truchlivý příběh, který se stal v kraji hradeckém, to na panství častolovském.
Ty jsi bible na kopečku

Ty jsi bible na kopečku,
zazpívám ti tvou písničku,
co se v tobě přihodilo,
a to roku letošního.

Roku tisíc osmistého a třicátého čtvrtého,
staly se divné noviny,
všemu lidu k podivení.

A to v tom kraji hradeckém
a na panství Častolovickém,
byli tam dva služebníci,
toho světa milovníci.

Právě na neděli v noci,
sešly se ty černé oči,
a to bylo naposledy,
jejich smutné rozloučení.

Vencla Forejtka synáček,
teho světa milovníček,
zamiloval si Františku,
to po Lipanským dcerušku.

Když ji rodiče zemřeli,
a ji smutnou opustili,
hledala si potěšení,
by ji bylo k ulehčení.

Dlouho ji to netrvalo,
brzy se jim to změnilo,
a ta jejich velká radost,
obrátila se jim v žalost.

Cestička je ušlapaná,
to do Lipanského dvora,
kdo ji šlapal než můj milej,
můj Honzíček rozmilej.

Když jsem já k vám chodíval,
na tebe jsem se díval,
tys mně byla nejvzácnější,
v celém světě nejmilejší.

Má nejmilejší Františko,
je mě toho tuze líto,
že jsem pro tě mnoho vystál,
a mnoho ran pro tě dostal.

Když mne otec z toho trestal,
že jsem před ním ruce sepal,
ach můj rozmilej tatíčku,
přejte vy mně mou Františku.

Já na vás více nežádám,
jen když to povolení mám,
bychom mohli býti svoji,
budem spolu spokojeni.

Pán Bůh bude naše zboží,
on náš stateček rozmnoží,
on se stará o každého,
kdo je srdce upřímného.

Předce svého neuprosil,
k většímu hněvu popudil,
řetězma mne tůze zmrskal,
že jsem ledva živej zůstal.

Můj tatínku co děláte,
že se tak zapomínáte,
vždyť jsem předce vaše dítě,
že mne nic nelitujete.

Když jsem to nemohl vyprosit,
svého otce hněv ukrotit,
vzal jsem si to tůze k srdci,
že nechci dýl živu býti.

Vále vále marný světe,
divně se to v tobě plete,
dnes to kvete, zejtra vadne,
s námi se to taky stane.

Již se blížím k cíli svému,
a to velmi přesmutnému,
co jsem jednou před sebe vzal,
abych to vskutku vykonal.

Ve dvě hodiny s půlnoci,
chystám já se se vší mocí,
k tomu skutku přehroznému,
a nikdy neslýchanému.

Co jsem já si to pomyslil,
že jsem se rozumu spustil,
věřil jsem světu marnému,
a to velmi podvodnému.

Všechny páni rodičové,
a obzvláště vy otcové,
časně své děti trestejte,
a z mládí je ohejbejte.

Když oni vám potom ztuhnou,
oni se vám těžce ohnou,
by vám rostli  k potěšení,
pánu Bohu  k zalíbení.

Všechny mládenci a panny,
víte čtvrté přikázání,
které pán Bůh přikazuje,
a co na něj přislibuje.

By jste své rodiče ctili,
a vůli jejich plnili,
abyste se dobře měli,
a věčně Boha viděli.

Kdyby mne můj otec milej,
byl mne ohejbával dřívej,
dokud jsem já byl maličky,
a ke všemu ohebčejší.

Ale teď již pozdě bylo,
neb se mně to protivilo,
k čemu jsem v mládí nezvykal,
abych k tomu teď přivykal.

Stojím celý omámený,
a to u milenky svojí,
ruce klesaj  tělo vadne,
nevím jak mně můj los padne.

Tu jsem se předce osmělil,
na jednou jsem ji zastřelil,
a tu rychle padám na ni,
již jest marné mé vzdychání.

Co jsem nešťastný učinil,
že jsem tě života zbavil,
jak pak já za to odpovím,
až se na hanbu postavím.

Ach! Má ze všech nejmilejší,
již se duše s tělem loučí,
o můj nejsladší Ježíši,
poroučím ti její duši.

Tu zase přicházím k sobě,
chystám smrt zase na sebe,
co jsem jednou před sebe vzal,
abych to vskutku vykonal.

Již ležíme oba spolu,
tuto naši smutnou dobu,
teď se na nás podívejte,
příklad sobě z toho vemte.

Že kdo slouží svému tělu,
svět mu dá špatnou odměnu,
služme rač Bohu našemu,
tomu pánu jedinému.

My nejmilejší rodiče,
jaké bylo vaše srdce,
že jste nám lásku nepřáli,
nás oba zamordovali.

Již jest všechno dokonáno,
co se koliv s námi stalo,
již se s tímto světem loučím,
a duši Bohu poroučím.

Tuto písničku jest skládal,
kdo ten svět za nic pokládal,
každý z něho musí jíti,
máme se k čemu strojiti.

Máme býti připravený,
bychom byli přivítáni,
a to od Boha našeho,
toho otce laskavého.

Pojďte moji vyvolení,
jenž jste mau vůli plnili,
proto jsem vás zamiloval,
bych s vámi věčně přebýval.

 



PageRank

WebInfo - SEO analýza


Vytvořil a spravuje Daniel Beneš © 2010 - 2015 | Grafika Daniel Beneš & Jiří Václavík © 2010 - 2015
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko