Žijí mezi námi, pěkně v tichosti, většinou někde v ústraní. O svém životě prakticky nemluví, věnují se koníčkům, rodině, dětem, a když je náhodou čas od času na ulici potkáme, netušíme, že jsme se právě setkali s výjimečnou osobností, vyzrálým, šarmantním člověkem, který v životě něco dokázal a prožil. O kom že to mluvím? O oněch bezejmenných, skromných lidech, na které se bohužel v dnešní uspěchané době neprávem zapomíná.

V tomto článku bych rád zavzpomínal na nedávné setkání s činorodou amatérskou básnířkou, talentovanou malířkou a v neposlední řadě také bývalou kastelánkou častolovického zámku paní Olgou Matasovou. Společně s Janou Albrechtovou jsme ji navštívili na jaře roku 2008. Původní záměr, natočit vzpomínkový film, se díky vstřícnosti a pohostinnosti paní Olgy a její dcery, změnil v příjemné setkání a poutavé povídání o rodině, historii a literatuře.

Olga Knolová, tak se za svobodna jmenovala, spatřila světlo světa roku 1920. Narodila se v Kutné Hoře, a jak nám sama potvrdila, prožila ve městě proslaveném kulturními památkami a těžbou stříbra velice hezké dětství. Od deseti let vyrůstala ve společnosti kluka ze sousedství - Jiřího Ohrensteina (*1919). Jeho rodiče měli obchod v Kollárově ulici. Jiří Ohrenstein nebyl nikdo jiný než známý a bohužel i předčasně zemřelý básník Jiří Orten. Spolu chodili do primy a sekundy kutnohorské reálky, od tercie začala ona jezdit  do gymnázia v Čáslavi a on do Kolína. Ve vlaku se vídali prakticky denně. Po škole, jen co dorazila lokálka s vracející se omladinou na nádraží v Kutné Hoře, ihned pospíchali domů, najedli se a utíkali na oblíbený tenis. Užívali si krásného a bezstarostného mládí. Tehdy se také zrodila jedna z prvních lásek. V kvintě požádal nesmělý Jiří Olgu o schůzku. Mladí a čerstvě zamilovaní lidé se sešli na Bylance. Bylanka bylo krásné a romantické místo - malý lesík s příkrou cestou vedoucí k průzračné studánce. Samozřejmě nezůstalo u jediné schůzky. S odstupem času paní Olga ke svému vzpomínání na Jiřího Ortena s úsměvem dodává, že právě na Bylance to bylo poprvé, kdy jí políbila múza. Jak už to v životě bývá, jejich cesty se později rozdělily.

Jiří Orten pak tragicky zemřel 30. srpna 1941 na následky vážných poranění, která utrpěl při střetu s projíždějící německou sanitkou. Nadějný básník, židovského původu, podlehl svým zraněním dva dny po nehodě (v den svých dvaadvacátých narozenin).

Paní Olga měla ve svém životě vůbec štěstí na velikány kulturního i společenského života. Téměř osudová se pro ní stala i setkání s jejími životními partnery.

Blížila se druhá světová válka. Roku 1939 odmaturovala na reálném gymnáziu v Čáslavi. Ve studiu chtěla pokračovat na vysoké škole, vysokoškolská studia také úspěšně zahájila, ale po obsazení Československa uzavřeli Němci vysoké školy, a tak jí nezbývalo nic jiného, než se vydat jinou cestou. Aby se vyhnula nasazení v Reichu vdala se za magistra farmacie Jana Moravce. Jejím švagrem se tak stal legendární válečný zpravodaj - brigádní generál František Moravec (1895 -1966), šéf zpravodajského oddělení generálního štábu před válkou a během ní. Z různých historických materiálů se o Františku Moravcovi dozvíme, že společně s dalšími vojáky odletěl 14. března 1939 s cennými dokumenty z republiky a unikl tak německé okupaci Československa. V Anglii řídil v letech 1940-45 naši exilovou zpravodajskou službu, proslavenou jejími věrohodnými informacemi. Právě František Moravec je považován za autora plánu atentátu na neblaze proslulého říšského protektora Reinharda Heydricha. V roce 1945 se vrátil do osvobozeného Československa, místo vděku byl však poslán na nucenou dovolenou. Teprve na jaře 1946 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi, ale již v únoru 1948 byl z této funkce odvolán. V březnu téhož roku opustil republiku a odešel do americké zóny v západním Německu. V letech 1951 - 1952 řídil z Vídně skupinu OKAP, vysílající do Československa agenty pro sběr informací. V dalších letech pracoval jako poradce na americkém ministerstvu zahraničních věcí a zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu. In memoriam byl roku 1991 vyznamenán  Řádem Milana Rastislava Štefánika.

Ale vraťme se zpátky k naší paní Olze. Sňatek z rozumu přerostl postupně v lásku a ze vztahu vzešly dvě děti (dívka Jana a chlapec Ivan). Po válce, v rámci programu osídlování pohraničí, se rodina přestěhovala do Chomutova, kde manžel, tehdy ještě paní Moravcové, provozoval pod národní správou lékárnu a později se stal jejím odpovědným vedoucím. Ve společném soužití se však začaly objevovat první trhliny, což vyústilo v rozvod manželství, který asi nejhůře snášely děti. Po rozvodu našla Olga oporu v charismatickém básníkovi a spisovateli Miloslavu Matasovi.

Miloslav Matas se narodil 5. září 1909 v Českých Budějovicích. Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1929 studoval na právnické fakultě v Praze, na které v roce 1935 promoval. Již v době studií byl literárně činný. V Plzni v letech 1936 - 1944 působil jako notářský koncipient. Počátkem roku 1944 byl zatčen a vězněn v Terezíně a v Kálku. Důvodem jeho uvěznění byla skutečnost, že jeho první manželka byla židovského původu. Po válce byl v Chomutově notářem (do r. 1953), poté pracoval v advokátní kanceláři. Za trestný čin velezrady byl 12. března 1954 odsouzen na 11 roků odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ztrátě občanských práv. Důvodem pro jeho uvěznění se stalo členství v Legiích svobody. Vězněn byl v Litoměřicích, v Praze - Pankráci, Leopoldově. Společnost ve vězení mu kromě jiných dělal například arciopat břevnovského kláštera Anastáz Opasek. Často - v legraci - vzpomínal na to, že knihovníkem a jeho spoluvězněm v Leopoldově byl i pozdější prezident Gustav Husák. Z vězení byl pan Matas propuštěn na amnestii v květnu 1960. Během pobytu ve vězení napsal sbírku básní Na harfě mříží. Odloučení těžce nesla jeho první manželka, která se s ním nechala rozvést ještě v době, kdy byl uvězněn.

Paní Olga se v roce 1960 za Miloslava Matase provdala. Jedním ze svědků a hostů byl i Miloslavův dlouholetý přítel a kamarád herec Jiří Dohnal. Pro nemoc musela účast na svatbě odříct Olga Scheinpflugová, manželka Karla Čapka. Díky své minulosti a věznění už nemohl Miloslav Matas nadále vykonávat svou právnickou praxi, proto do roku 1964 dělal ekonoma na dnes již zaniklém státním statku Ahníkov u Chomutova (pozn. městečko Ahníkov zcela zaniklo - muselo ustoupit těžbě uhlí). Aby se uživili přivydělávala si paní Olga na poště. V témže roce se zcela náhodou - prostřednictvím novinového inzerátu - Matasovi dozvěděli o uvolněném místě kastelána na častolovickém státním zámku. Díky přímluvě jistého známého pan Matas místo získal a v Častolovicích zůstal až do konce svého života. O zámecké sbírky spolu se svou ženou pečoval s velkou citlivostí. Hluboký zájem o historii rodu Šternberků ho přivedl i k tvorbě historických povídek, redigoval některé časopisy. Je autorem sbírek lyrické poezie, např. Verše do památníku, Píseň o čajové růži, psal i prózu. Překládal z němčiny a francouzštiny. Část jeho literární pozůstalosti je nyní uložena v Památníku národního písemnictví v Praze.

Ze známých osobností udržovali Matasovi kontakt se spisovatelem Františkem Kožíkem, Petrem Bezručem, Karlem, Čapkem, s Jarmilou Loukotkovou, Karlem Krpatou. Paní Olga si dále dopisovala s nositelem Nobelovy ceny básníkem Jaroslavem Seifertem, překladatelem Ludvíkem Kunderou, básníkem Františkem Hrubínem, knězem Tomášem Halíkem, zmiňovaným Anastázem Opaskem, s novinářem Pavlem Tigridem, s legendárním tenistou Jaroslavem Drobným, s hudebním skladatelem Jindřichem Jindřichem, s malířskou rodinou Hudečkových, s literárním kritikem  Františkem Černým, s pediatrem Josefem Švejcarem, s herci Františkem Šlégrem, Jiřinou Petrovickou, Otomarem Korbelářem.

Častolovický zámek byl pro pana Matase a jeho choť druhým domovem, nevyčerpatelnou studnicí poznání, ale zároveň, jako zdroj trvalé psychické i fyzické zátěže, negativně působil na jeho podlomené zdraví. Velký milovník historie trpěl zejména při pohledu na studenty chladírenského učiliště, kteří devastovali památku nevyčíslitelné hodnoty. Z těchto důvodů se společně s manželkou rozhodli odejít na méně navštěvovaný a v ústraní stojící zámek Skalka, kde si začali připravovat bydlení. Klidu a odpočinku si však pan Miloslav Matas bohužel neužil. Těsně před odchodem z Častolovic se mu při jedné z návštěv zámku Skalka udělalo nevolno a dne 23. listopadu 1973 v Rychnově nad Kněžnou ve věku 64 let zemřel. Pro historii je až symbolické místo jeho posledního odpočinku, neboť je pohřben na hřbitově v Častolovicích, v hrobě, kde po pádu s koně spočinula mladičká komtesa Henrietta.

Po manželově smrti již zůstala paní Olga na Skalce a jedenáct let dělala na zámečku průvodkyni, správkyni i uklizečku. K této části svého života výstižně podotýká: „Na Skalce jsem se naučila žít sama.“ Volné chvilky jí vyplňovalo tolik milované umění, malování, rýmování a literatura. Po celý život obdivuje a všemožně propaguje dílo nedoceněného českého velikána Karla Čapka. Ve svém pokojíčku si dokonce instalovala spisovatelův koutek. Nejen z těchto důvodů se alespoň prostřednictvím videozáznamu stala paní Olga Matasová virtuálním hostem na podzimní besedě, uspořádané častolovickou knihovnou a manžely Albrechtovými v místní knihovně u příležitosti Čapkova výročí. Návštěvníci besedy mohli alespoň z části nahlédnout do jejího zajímavého a spletitého života, pootevřít onu pomyslnou a tajuplnou třináctou komnatu. Za svou osobu chci říci: „Jsem nesmírně rád, že jsem se mohl s touto příjemnou a kultivovanou dámou setkat.“