Z textu se dozvídáme, že pan František Pour přišel do Častolovic v roce 1907 a o posvícení roku 1970 oslavil 63. výročí svého příchodu do naší obce. Byl členem čtvrté generace kovářů. Milovanou kovařinu dělal více než 70 let.

Do učení šel ještě v minulém století, jeho syn Jaroslav se stal také kovářem, kovářem se snad vyučil i jeho vnuk. Nejvíce z řemesla pochytil u jistého Kubišty v Hořících. Pan Kubišta byl tím pravým kovářem od rány, nikdo u něj moc dlouho nevydržel. František Pour strávil v Hořicích 2 roky. Na odchodnou dostal pomůcky na patentní druh podkovy a velké kladivo tzv. Macka. Kovařina pro něj představovala zamazanou dřinu. Na vše byly jen ruce, které později nahradily stroje. Taková obruč na kolo vážila 55 kg a bylo nutné s ní pracovat na ohni i na kovadlině. Kovář Pour pracoval 16 hodin denně a po práci zavítal rád do hospody. Hrával na housle a na trumpetu. V jednu dobu musel být schopen okovat až 120 koní. Pak se dal na ruchadla, pluhy. Vyrobil jich stovky, tisíce. Zakázky přitom sháněl po celém kraji. Vstával v 7 hodin, pokud zaspal, tak ho to moc mrzelo a práci končil v 17 hodin odpoledne. Dobře snášel všechna jídla, nejvíce mu chutnalo hovězí a knedlíky, nepohrdl lehčími bramborami. Žil podle svého, ani o sousto navíc, k večeři vždy něco jiného, syrečky, chleba s máslem, salám nebo párek, ryby. Spát chodil ve 22 hodin, ale předtím se nikdy nezapomněl zastavit v hospodě na dvě piva, jednu kávu a doutníček. Kouřil od 16 let. Měl tři děti, ale nechtěl být na ně nikdy odkázaný. Pokud mohl, tak se každý rok zajel za své podívat do Poděbrad ( ne na léčení, ale skutečně jen podívat) a do Prahy na Nuselský most, který ho moc zajímal. Nesnášel hory, protože tam je vždy velké ticho. Na světě se mu líbilo, a kdyby mohl život vrátit, stal by se opět kovářem.

Autor novinového článku a v něm publikované fotografie: Ladislav Langpaul